Kostel Veliny Veliny Cyklostezka Pohádkový les Tabor Na kole dětem Zvon Veliny

Historie obce

Sepsala: Lenka Kmentová

Počátek Velin
Veliny za Pernštejnů
Veliny v 19. století
Veliny od 1. světové války
Kostel sv. Mikuláše

Počátek Velin 

Vesnice Veliny je nejvýchodnější obcí okresu Pardubice (kraj pardubický), leží na silnici druhé třídy č. 318 z Holic do Borohrádku, který je již v okrese Rychnov nad Kněžnou (kraj královéhradecký). Domy jsou umístěny podél silnice v délce přibližně 2 km, v druhé třetině obce odbočuje silnice vpravo a za vsí pokračuje přes les na silnici druhé třídy č. 305 z Borohrádku do Horního Jelení. Tento tvar Velin napovídá o jejich vzniku, takzvaná „lánová obec“ je totiž charakteristickým typem vsí, které byly zakládány v době středověké vnější kolonizace probíhající v českých zemích zhruba od 2. poloviny 13. do poloviny 14. století.

První písemná zmínka o Velinách byla nalezena ve vatikánském archivu, nejprve anonymně k roku 1350 jako filiální kostel u Ostřetína, stejně tak o rok později. První písemné zachycení názvu obce zde bylo nalezeno k roku 1365, kdy je v knihách konfirmačních zapsán farář Petr z Velin u příležitosti jeho přeložení na faru v Javornici, a hned roku 1366 farář Víšek.

Na zalesněném návrší zvaném Na Hradcích (335m) mezi Velinami, Holicemi a Ostřetínem se nacházejí zbytky kruhových valů a hlubokých příkopů nasvědčujících tomu, že zde v dávných dobách stával hrad, o kterém najdeme četné zmínky v pověstech jako o hradě Velký Hradec. Dnes se tomuto místu říká Věžiště a z malé rozlohy můžeme soudit, že se jednalo spíše jen o lovčí hrádek nebo pouhou tvrz, o jejích majitelích, kdy vznikla a zanikla však nemáme zprávy. V archivních pramenech nebylo vůbec nalezeno údajné jméno Velký Hradec, ale v díle Kanovníka vyšehradského najdeme zmínku o hrádku Hostin Hradec, na tomto hradě měl od Vánoc roku 1139 strávit poslední týdny svého života český kníže Soběslav I. a měl zde 14. února 1140 po těžké nemoci zemřít. Podle letopisce kníže pobýval na svém dvoře Chvojně a nedaleký hrad Hostin Hradec opravoval, zastihla ho však smrtelná nemoc, byl odnesen na zmíněný hrad a zde poté zemřel. Zmiňovaný dvůr Chvojno je pravděpodobně dnešní vesnice Vysoké Chvojno a jelikož smrtelně nemocný kníže jistě nemohl být přepravován moc daleko, jeví se poměrně blízká lokalita Na Hradcích opravdu jako možné místo Soběslavovi smrti, tedy hrad Hostin Hradec.

Veliny za Pernštejnů

V roce 1491 moravský šlechtic Vilém z Pernštejna koupil hrad Kunětickou horu a tehdy nevelké město Pardubice. Postupně skupoval všechna panství kolem Pardubic a ve východních Čechách. Dne 30. června 1507 kupuje od Čeňka Dašického z Barchova tvrz v Dašicích, Koštěnice, Platěnice, Ostřetín, Hedčany a Veliny za sumu 8000 kop grošů českých. Kdy Veliny přešly do majetku pánů Dašických z Barchova, není známo. Čeněk byl synem Mikuláše, který připojil pečeť na protestní list proti upálení mistra Jana Husa 6. 7. 1415 v Kostnici. Veliny byly poslední nejvýchodnější obcí, která se dostala do souvislého celku panství rodu Pernštejnů, z něhož o mnoho let později vznikl pardubický okres. Pernštejnové vlastnili sice i východněji položené majetky, např. Rychnov nad Kněžnou, Potštejn nebo Brandýs nad Orlicí, ale ty již netvořily souvislý územní celek s Pardubicemi.

Další vývoj obce můžeme vysledovat z urbářů, uložených v SOA v Zámrsku. První zavedl Vilém z Pernštejna v roce 1494, v roce 1507 je do něj zapsána „wes Weliny“. Další urbář byl vyhotoven mezi roky 1515 a 1522, následovaly urbáře z roků 1530, 1563, 1588, 1617, 1651 a posléze ještě z roku 1770, kdy se prováděl robotní patent. V těchto urbářích jsou zapsány jednotlivé usedlosti a jejich držitelé.

Vilém z Pernštejna byl průkopníkem nového hospodaření na svých statcích, zakládal rybníky a pivovary. V dobách Pernštejnů byly pravděpodobně vystavěny i rybníky v katastru obce Velin. V roce 1507 přenechal Vilém statky v Padbubicích s Kunětickou horou, Litice, Potštejn, Rychnov a Brandýs mladšímu synovi Vojtěchovi a staršímu Janovi pak na Moravě Pernštejn. Po smrti Vojtěcha v roce 1534 zdědil panství jeho bratr Jan, koncem života se však velmi zadlužil a rozsáhlé panství odkázal po své smrti v roce 1548 svému nejstaršímu synovi Jaroslavovi zatížené mnoha dluhy. Jaroslav se však o odstranění dluhů nestaral a panství svěřil pod správu bratra Vojtěcha, postupně se ještě více zadlužoval, až byl nucen celé panství na Pardubicku prodat České královské komoře. Ještě před tím však obce Veliny a Ostřetín zapsal v dluhu Janu Žateckému z Vykrštorfu. Tento kraj si však v této době zamiloval arcikníže Maxmilián a jeho otec král Ferdinand I. Habsburský mu ho chtěl koupit, požádal proto všechna královská města o půjčku a skutečně se mu sešla taková hotovost, takže 21. 3. 1560 uzavřel Ferdinand I. smlouvu s Jaroslavem z Pernštejna i všemi jeho věřiteli a celé panství, včetně vsí Veliny i Ostřetín, koupil. Vyvrcholením reforem Josefa I. byla bezesporu reforma berní a urbariální. Josefínský berní katastr byl v českých zemích vypracován v letech 1784 až 1789, byla v něm sepsána všechna užitečná půda a vypočten hrubý výnos jednotlivých pozemků. Originál Josefínského katastru pro obec Veliny je uložen v SOA v Zámrsku (složka č. 58). Jak v obci přibývalo usedlostí můžeme dále sledovat v pozemkové knize, která byla zavedena po zrušení purkrechtních knih asi kolem roku 1735. V této pozemkové knize jsou zapsány všechny změny držitelů usedlostí i nově vzniklé usedlosti přibližně do roku 1830. Po tomto roce byly zavedeny takzvané gruntovní knihy. Gruntovní kniha pro Veliny je uložena v SOA v Zámrsku pod č. 52 a poslední zápis v ní je kolem r. 1880. Podle Josefínského katastru bylo roku 1787 v obci 46 usedlostí a v roce 1839, podle gruntovní knihy již 76 usedlostí. Pak následují pozemkové knihy platící dodnes, jsou uloženy na okresním geodézním úřadě v Pardubicích.

Veliny v 19. století

Od roku 1811 byla v obci Veliny samostatná škola a od roku 1855 se psala kronika školy, obsahuje zápisy do roku 1913. V ní jsou mimo školních záležitostí zaznamenány i různé události důležité pro život místních lidí. Zajímavou událostí bylo například v roce 1859 vysázení lipové aleje od školy až k č.p. 27 z iniciativy představeného obce Mikuláše Hejcmana, ten byl starostou v letech 1851 až 1861. Ve 2. polovině 20. století byla alej chráněna památkovým úřadem a stala se pro obec charakteristickým znakem. V důsledku převedení potoků, z nichž stromy čerpaly vodu, do kanalizačních trub však došlo k jejich usychání. Padající suché větve se staly nebezpečnými pro silniční provoz a tak byly v roce 1986 zhruba dvě třetiny stromů odstraněny. Z původní délky aleje 1200 metrů tak zůstalo zhruba 400 m v dolní části obce. V 90. letech docházelo při bouřkách k padání větví na okolní domy a lípy se tak staly nebezpečnými i pro občany. Na přelomu let 1993/94 došlo tedy k jejich likvidaci. Obec tak bohužel ztratila svůj charakteristický romantický ráz.

Od roku 1861 do 1880 byl představeným obce pan František Polák, dalšími starosty byli pak 1881 až 1883 pan Václav Kaplan, 1884 až 1887 a poté znovu ještě 1890 až 1898 pan František Junek, mezitím 1887 až 1890 pan František Železný a v letech 1898 až 1905 pan František Tobiášek.

V roce 1866 při rakousko – pruské válce bylo 3. července až ve Velinách slyšet střelbu z děl z bitvy u Hradce Králové. O dva dny později se už pohybovaly v okolí Velin pruské patroly, 9. července 1866 bylo ve Velinách jediné větší ubytování vojska, celý pěší pruský pluk č. 36.

Od konce 60. let 19. století již existovala oficiální statistika počtu obyvatel, která byla také vydávána tiskem. Až do první světové války spadala ves Veliny pod Okresní hejtmanství Pardubice a Soudní okres Holice. Při sčítání lidu dne 31. prosince 1869 bylo ve Velinách zaznamenáno 101 domů a 683 obyvatel. Další sčítání lidu přibližně za 8 let uvádí 111 domů a 655 obyvatel. V roce 1890 bylo ve Velinách zaznamenáno 109 domů a 644 lidí a to včetně tří samot přidružených k obci. Sčítání z roku 1900 napočítalo 616 obyvatel v 111 domech. Poslední sčítání před první světovou válkou proběhlo v roce 1910 a tehdy žilo ve Velinách 667 obyvatel ve 118 domech, poprvé máme zaznamenán také „obcovací jazyk“, ale všichni zdejší obyvatelé mluvili česky.

Překotný hospodářský vývoj v 19. století se Velin výrazně nedotkl, počátkem 20. století se většina obyvatel stále živila polním hospodářstvím, menší část pak obuvnictvím, které mělo významné centrum v sousedním městě Holice. Charakteristickým zaměstnáním velinských žen bylo „štráfkování“, tedy vyšívání lemových pásků a jejich následné prodávání. Mnoho místních hospodářů také odváželo s koňmi klády z okolních lesů na parní pilu do Borohrádku. Ojedinělé nebylo ani dojíždění za sezónními pracemi, například muži z Velin jezdili na podzim do cukrovarů v Dašicích a Moravanech a během léta na žně nebo i na chmel.

Veliny od 1. světové války

Toto období se od předchozího odlišuje mimo jiné tím, že je již zachyceno v obecní kronice, ta se začala oficiálně psát v roce 1921, ale obsahuje zápisky z období 1915 až 1994. Ve funkci starosty se do konce 2. světové války vystřídali v letech 1905 až 1918 pan František Klouček, poté 1919 až 1931 pan František Vondráček, následně v letech 1931 až 1938 pan Karel Bahník a po něm mezi lety 1938 až 1945 pan Rudolf Drašner.

Na úvodních přibližně jedenácti stranách se kronika vrací ke vzniku obce, popisuje dějiny kostela a školy. Prvním kronikářem byl pan František Koráb, který podrobně popsal události válečných let a život velinských obyvatel v této pohnuté době do června 1917. Kronika se samozřejmě zmiňuje také o místních občanech padlých v bojích nebo zemřelých na frontě, z Velin padlo v první světové válce 22 mužů.

Dalším kronikářem obce se stal až v lednu 1929 řídící učitel z místní školy Ladislav Srazil, který nebyl zdejším rodákem a navíc v obci tehdy působil teprve druhý rok, z událostí v obci z let 1918 – 1928 se tedy pokusil zaznamenat jen nejdůležitější (výsledky obecních voleb, založení nových organizací – TJ Sokol Veliny, Vodní družstvo Veliny; atd.). Zajímavou zmínkou z tohoto období je zápis o návratu československých legionářů do vlasti, v jejich řadách bylo i 8 občanů Velin.

V samostatné republice bylo první sčítání lidu prováděno 15. února 1921 a k tomuto datu žilo ve Velinách ve 123 domech (147 bytech) celkem 685 obyvatel. Národnostně byla většina „Čechoslováky“, přesněji 667 lidí, německy mluvilo pouze 5 lidí a 3 jinou řečí. Následující sčítání bylo prováděno k 1. prosinci 1930 a tehdy čítala obec 680 obyvatel a 133 domů, vesnice patřila tehdy pod poštovní úřad v Holicích v Čechách, jak je tomu dodnes.

Nejstarší dodnes činnou organizací v obci je Sbor dobrovolných hasičů, založený už roku 1888. V roce 1905 byl založen spolek Hospodářsko – čtenářská beseda a v tomtéž roce byl ustanoven Spořitelní a záložní spolek Kampelička, který ukončil svou činnost roku 1945. Nebyla nouze ani o sportovní vyžití, od roku 1919 je v činnosti tělocvičná jednota Sokol. Roku 1931 byla nákladem přibližně 498 tisíc Korun provedena elektrifikace obce. 13. srpna 1933 byl odhalen památník padlým v 1. světové válce, do jeho základu byla uložena listina s mincemi z té doby.

Pro období Protektorátu je bezesporu lepším pramenem než kronika obce školní kronika v pořadí třetí, která byla psána mezi lety 1939 až 1945, kdy musela být na základě protektorátního nařízení původní kronika ukončena a uložena. Na konci této kroniky najdeme popis ilegální činnosti velinských občanů za války. Zvláště je vyzdvižen tehdejší starosta Rudolf Drašner, jehož nejvýznamnější zásluhou bylo, že vydával potravinové lístky pro několik ukrývajících se uprchlíků. Dále se můžeme dočíst, že od roku 1943 se v okolních lesích ukrývali sovětští partyzáni a místní obyvatelstvo je podporovalo a zásobovalo. U Burešů v č. p. 37 (samota směrem na Borohrádek) se dokonce skrývali dva angličtí uprchlí zajatci. V obci také měla fungovat ilegální vysílačka informující východní spojence, byla přemísťována mezi více domy a svou činnost ukončila až v květnu 1945. Před koncem války také obcí procházel „transport smrti“ se zbědovanými sovětskými zajatci, přes noc byli zavřeni a hlídáni v sále hostince U Poláků, ale místním se podařilo jim rozdat polévku, uvařenou z peněz sebraných pro ten účel mezi lidmi. V pohnutých dnech konce války byl ve Velinách partyzány zavražděn německý důstojník, který obcí procházel.

V noci ze 4. na 5. května 1945 pod velinskou strání (kopec mezi Holicemi a Velinami) vlastně začalo holické povstání, když zde u hájovny partyzáni napadli dvě nákladní auta německých vojáků, kterých 11 zabili. Potom se také velinští občané zapojili do povstání v Holicích a okolí, nikdo z obce naštěstí nepadl ani neutrpěl zranění. První osvobozovací jednotky sovětské armády projely obcí 10. května 1945.

Nepříliš běžným a přitom úžasným dokladem o životě ve Velinách právě v pohnutém válečném období, které zde naštěstí probíhalo většinou klidně, jsou tehdy natočené dva filmy. Z roku 1941 film „Léto ve Velinách“ a z r. 1943 „Domove, domove…“, oba financoval a druhý i z velké části natáčel místní rodák pan František Vašíček, pražský obchodník s textilem. Filmy zobrazují běžný život obce v tehdejší době a dodnes jsou mezi Veliňáky velmi oblíbené, pro občany jsou při významných příležitostech promítány (z již pořízené nové kopie), např. při sjezdech rodáků.

Dne 15. května 1945 se konalo první zasedání místního národního výboru. V následujícím období byly v obci založeny následující organizace: Český svaz mládeže, Svaz českých žen, Myslivecké sdružení (funguje dodnes), odbočka ČSVK a utvořil se Sbor pro občanské záležitosti. Novodobé budování obce začalo v 50. letech. Postupně byla přestavěna budova školy, postavena prodejna Jednoty, požární zbrojnice, klubovna TJ Sokol, bylo zavedeno veřejné zářivkové osvětlení a zregulován potok. V roce 1956 započala přeměna soukromé zemědělské výroby na družstevní, v následujícím roce byla téměř veškerá zemědělská výroba prováděna JZD, od 1. 1. 1972 bylo družstvo začleněno do JZD Mír se sídlem v Holicích. 1. března 1961 bylo prováděno sčítání lidu, domů a bytů, podle kterého žilo ve Velinách 590 obyvatel ve 153 trvale obydlených domech. Podle tehdejšího správního uspořádání spadaly Veliny pod Kraj Východočeský a Okres Pardubický.
Po převratu v roce 1989 byl Místní národní výbor přeměněn na Obecní zastupitelstvo a od 1. 1. 1991 na Obecní úřad Veliny, starostou obce byl v letech 1990 až 2003 veterinární lékař MVDr. Richard Minařík. V roce 1991 začala stavba čističky odpadních vod (vedle evangelického hřbitova na konci obce směrem na Borohrádek), která byla uvedena do provozu na jaře 1993. V lednu až březnu 1991 probíhalo celostátní sčítání domů, bytů a osob, kterým bylo ve Velinách zjištěno 120 trvale obydlených domů a v nich 356 trvale hlášených osob, z toho 194 žen a 162 mužů (z nich 61 dětí do 15 let a 130 důchodců). Během celých devadesátých let pociťovala obec nedostatek financí a obyvatelé si zároveň stěžovali na minimální kulturní život, tento trend se však po roce 2000 a zvláště obecních volbách z roku 2003 trvale zlepšuje.

Kostel sv. Mikuláše

Dnešní dominantou obce je novobarokní soubor kostela, zvonice a márnice postavený v polovině 18. století. Kostel sv. Mikuláše byl postaven roku 1752 v copovém slohu, je dřevěný, roubený se šindelovou střechou ve tvaru trojúhelníku, je jednoloďový, uvnitř jsou ploché stropy, kruchta (s dosud funkčními varhanami) na vyřezávaných sloupcích v západní části kostela a presbyteř obrácená k východu. V sakristii kostela je dnes uložena velká zvláštnost, o které se málokde dočteme, takzvaná „josefínská rakev“ pocházející asi z 80. let 18. století. Tehdy z důvodu úspory dřeva na rakve, hlavně při početnějších úmrtích při epidemiích, byli zemřelí spouštěni otevřením dna rakve do hrobu. Tento způsob pohřbívání se však pro silný odpor obyvatelstva používal jen krátce. Původně byla rakev uložena v márnici z roku 1750, do sakristie byla z bezpečnostních důvodů přemístěna až koncem 20. století.

Pravděpodobně na místě dnešního kostela stával jeho předchůdce, nejspíše také zasvěcený svatému Mikuláši, o jehož stavbě ani za jakých okolností byl zbořen nemáme žádné zprávy. Právě ke kostelu se však vztahuje první písemná zmínka o obci ve 14. století, tehdy je ve dvou letech zaznamenán jako filiální kostelík u Ostřetína, roku 1365 jej nalézáme poprvé jmenovitě a hned roku 1366 zase, místní kostel měl být tehdy farním, v konfirmační knize je totiž zaznamenán farář Víšek. V roce 1615 a 1677 nacházíme o velinském kostelu zmínky, že patřil pod faru v Rovni, poté v roce 1711 byl připojen k faře v Holicích. Již roku 1642 byly na holické faře založeny matriky, v nichž byly vedeny zápisy z rozsáhlé oblasti, mimo jiné také ves Veliny. Roku 1786 byla v Ostřetíně zřízena lokalie pod patronátem náboženského fondu a byl k ní připojen velinský kostelík, který měl tehdy údajně značné zádušní jmění. Roku 1854 byla lokalie v Ostřetíně povýšena na faru.

Ve 20. století bylo prováděno již několik oprav kostela. Kolem roku 1900 hrozil kostel spadnutím, byl proto opraven, bohužel velmi neodborně, byl omítnut a opatřen běžnými taškami, kamenná zeď kolem hřbitova nahrazena pilíři z cihel. Těžká tašková krytina však stavbu vážně poškodila, proto v roce 1929, již pod dohledem památkářů, byla omítka ze stěn kostela odstraněna a trámy osekány, střechu opět pokryly šindele. Plot kolem hřbitova byl nahrazen roubenou hradbou se šindelovou stříškou, která se vzhledem velmi hodí ke kostelu. Tato vnější úprava zůstala zachována do dnešních dnů. Nynější vzhled vnitřku kostela je z roku 1983, kdy byly stěny nově upraveny. Vnitřek kostela by měl odpovídat vzhledu starých kostelů.